Počasí nás ovlivňuje den co den, 365dní v roce, a můžeme ho jen do jisté míry odhadnout nebo předpovědět.

Funkce lesů, lužní lesy

8. června 2018 v 8:50 | Meteoaktuality.cz |  Zajímavosti
Již po předchozím publikovaném článku je možné si uvědomit, že lesní porosty je nutné nejen na území ČR (zde ale obzvláště, neboť se u nás nacházejí významné pramenné oblasti středoevropských řek) bedlivě chránit, neúměrně je neodstraňovat až přímo nedrancovat pro ústup z mnoha různých důvodů. Ať je již důvodem zemědělská činnost, stavební činnost či jiná činnost, kvůli které je území zbaveno zalesnění, je nutné si nejprve uvědomit jaké bude mít další odlesnění důsledky pro danou lokalitu s jejich přenosem do okolních a koneckonců i vzdálených lokalit vlivem nepřímého účinku. Je nutné položit si otázku, zda je daná plánovaná činnost důležitá na úkor odlesnění s mnoha negativními následky s přihlédnutím kolik již bylo lesnatých oblastí nejen v ČR odstraněno a jaká je současná míra zalesnění. Tyto otázky si bohužel nikdo před započetím s odlesňováním a následnou činností, která je důvodem odlesnění daného území, nepoloží nebo si na položené otázky (např. i někým jiným) nesprávně odpoví.

Jak dokazuje minule vydaný článek a dokáží i další odstavce tohoto článku, tak zalesnění má cenu zlata. Je tedy nutné cenit si pozůstatků lesů, které na našem území máme oproti zalesněnosti v dávnější historii a tyto lesy chránit či též co nejvíce přispívat k jejich přirozenému stavu a vývoji. Nikoli je naopak poškozovat či likvidovat, tedy odstraňovat zbytky cenného, které tu ještě máme. Při současné či dokonce větší míře odlesňování a poškozování lesů může mít jak počasí, tak jeho důsledky mnohem extrémnější dopady na život lidí i existenci naší planety.

Lužní les
Nebo-li luh je zvláštním druhem lesa, který se vyznačuje vyšší vlhkostí než běžný les. Tato vlhkost je způsobena vysokou podzemní vodou v oblasti lužního lesa, kdy tato podzemní voda relativně pravidelně dosahuje hladiny povrchu půdy či vyšší a určité části lesa jsou zaplavovány. Zdrojem vody může být i vodní tok, který v takovém lese tvoří tůně a jedná se poté o trvalé zatopení určitých míst lesní oblasti až na výjimky extrémně suchých období, kdy by byl přítok do těchto tůní nedostatečný či by zcela zanikl. Lužní les najdeme v nížinných oblastech našeho území v nivách řek. Původně pokrývaly lužní lesy značnou část našeho území. Následně bohužel došlo k jejich vykácení a tím k odvodnění daných území. Rozsáhlejší luhy najdeme dnes na soutoku Moravy a Dyje či jinde v povodí těchto toků a nebo v podobě pozůstatku zlomku lužních lesů na středním Labi v okolí Poděbrad. I to dokazuje, že lužní lesy se mohou nacházet jen v blízkosti vodního zdroje, většinou tedy větší řeky, která také udržuje podzemní vody na vysoké hladině.

Lužní lesy lze rozdělit do dvou kategorií a to na luhy měkké a tvrdé. Měkké luhy se nacházejí u velkých řek, kde jsou přilehlá místa často zaplavována. Voda se zde nachází po většinu roku a vlhkost půdy je zde velmi vysoká, tím se liší od luhů tvrdých. Najdeme zde také typickou vegetaci v podobě dřevin s měkkým dřevem (topol, vrba, jasan), kdy některé z nich mohou žít například celý tok v prostředí zatopeném vodou. Vedle něho existuje opačný, tvrdý luh, který je o něco sušší neboť je zaplavován jen občas. Vyznačuje se výskytem vegetace s tvrdým dřevem, jako jsou lípy, javory, jasany, duby nebo olše. Tyto luhy se u nás vyskytují v okolí velkých řek v nížinných oblastech a to v Polabí, kolem Vltavy či Ohře a dále v nivách řek Moravy a Dyje či podél Odry. Dochované luhy v ČR jsou předmětem ochrany s vyhlášenými Národními přírodními rezervacemi (NPR) a nebo Přírodními rezervacemi (PR) jako je například NPR Libický luh, Vrapač u Litovle, PR Pístecký les v povodí Ohře či další.

Druhy a funkce lesů
Lesy plní vodohospodářské funkce a řadu hydrologických funkcí. Mezi vodohospodářské funkce patří ochrana vodních zdrojů, ochrana kulturní krajiny před vodním živlem a ochrana před erozí. Mezi další funkce patří útlumová, nebo-li detenční funkce vedoucí k vyrovnanému odtokovému režimu na bystřinách s péčí o využívání vlastností lesních ekosystémů. Významnou funkci plní pramenné oblasti se soustředěním velkého množství srážek, kde se rozvíjí odtok vody.

Hydrologické funkce lesa jsou následující:

  • Retenční funkce - les dočasně zadržuje vodu podobně jako nádrž. Snižuje tak náhlost nástupu povodňového průtoku a povodňové průtoky i snižuje tím, že rozkládá odtok vody do delšího časového horizontu a může tak být zabráněno střetu povodňových vln jednotlivých toků či ucelených povodí. Různé typy vegetace mají různou kapacitu nasycení. Bylinná a křovinová vegetace má velmi rozdílnou, ale obecně nejnižší kapacitu a to 5-20mm, celková retenční kapacita lesa se může pohybovat od 45 do 70mm při kompletní lesnatosti krajiny. Součástí takové krajiny jsou i bezlesé úseky (cesty v lese, holiny, louky a další přerušení lesnaté krajiny). V případě takových úseků je retenční kapacita o poznání nižší nebo zcela chybí. Tyto plochy tedy snižují celkovou retenční kapacitu lesnaté krajiny. S tím souvisí absence vysychání lesních potoků a studánek, což ocení lesní fauna, ale i flóra.
  • Akumulační funkce - souvisí s retencí vody. Jedná se o schopnost shromažďování vody v půdní vrstvě, což silně závisí na typu podloží. Dle zjištění zadrží 100kg: písku cca 25l vody, hlíny asi 50l vody, humusu asi 150l vody a sediment starých lesů 300l vody. Největší akumulační význam mají tedy hodně staré lesy, které mají vytvořené bohaté zásoby humusu sahajícího do velkých hloubek pod povrch. Pokud dojde k naplnění akumulační kapacity půdy, voda odtéká po povrchu a zvyšuje množství odtékající vody do vodních toků a vznik povodní. Podobné je to v případe odlesňování, kdy absence zalesněných ploch zvyšuje množství odtékající vody po povrchu a tím více vody přidává do vodních toků v kratším čase - opět podpora vzniku velkých průtoků nastalých v krátkém čase.
  • Transpirace lesa - v zalesněných oblastech je velký výpar a tím pádem i velká vlhkost vzduchu, včetně jejich blízkosti. Známé je tzv. páření z lesů, kdy lesní porosty uvolňují vodu. Sami si tuto uvolněnou vodu dochází ale zadržet a opět využít, proto v lesnatých oblastech nedochází k intenzivnímu vysychání. Listnaté lesy vypaří ročně 750mm vody, smíšené 650mm, smrkové 600mm a borové 520mm. Smíšený les dokáže zadržet více vody z důvodu četnějšího výskytu různých druhů rostlin uspořádaných do pater, kde se uplatní intenzivnější intercepce. Dochází zde také k většímu nánosu humusu, o jehož pozitivním účinku na akumulaci vody byla řeč výše. Smrkové dřeviny nedochází také odvádět vodu do větších hloubek pod povrch vlivem měkkých kořenů.
  • Vyšší množství srážek - vlivem četnějšího výskytu horizontálních (nebo-li usazených) srážek, které nepadají z oblohy (oblaků). Dále se udržuje v lesnatých oblastech o poznání déle sněhová pokrývka, která postupně odtává a dodává tak stále vodu do podzemních vod a dotuje vodní toky. Pokrývka sněhu se v zalesněných horských oblastech udržuje zhruba do května či ojediněle i déle.
  • Protierozní funkce - při rychlém odtoku z důvodu prudkých srážek je v běžné krajině intenzivně smývána a vymílána půda, čímž působí mimo jiné negativně na rostlinstvo (zejména odhalování jejich kořenových systémů) či samotné vodní toky, do nichž splavené nečistoty včetně písků a půdy (mimochodem i s případnými chemickými a dalšími nežádoucími látkami) odtékají a působí se zde jako sedimenty, což znečišťuje vodu v tocích. Lesy i v tomto ohledu plní důležitou funkci. Jednak snižují povrchový odtok tím, že více vody je infiltrováno do půdy a jednak zpevňují povrch svými kořenovými systémy (často rozsáhlými) a voda tak snadno půdu nevymílá. problémem zde může být neodborná a intenzivní těžba dřeva.
  • Funkce tlumení větru - další role, kterou hrají lesy spočívá ve snižování rychlosti větru, který na volných prostranstvích jak známo nabírá i extrémních rychlostí. Lesy dokáží snížit rychlost větru o 20-40%, což mimo jiné snižuje výpar ze zalesněných oblastí a jedná se o další důvod, proč lesy udržují mnohem více vláhy.
Článek pojednává o definici pojmu lužní les, jeho významu pro krajinu, hydrologii i faunu a flóru. Člení lužní lesy na základní typy a pojednává o jejich historii i současném výskytu zachovaných luhů na území ČR. Ve druhé části článku jsou zmíněn funkce lesa a to vodohospodářské i hydrologické, které jsou velice užitečné pro krajinu i její přirozený stav, včetně života nejen zvířat a rostlin, ale i lidstva.

Doporučená a použitá literatura: Němec, J. Kopp, J. a kol. Voda v ČR, 2006
Němec, J. Kopp, J. Vodstvo a podnebí v ČR, 2009
Němec, J. Kopp, J. Drobné vodní toky v ČR, 2014
 

Vodní toky a zalesnění, srážkovo-odtokový proces v lesích

7. června 2018 v 15:49 | Meteoaktuality.cz |  Zajímavosti
Víte jakou hraje vegetace nenahraditelnou roli v přirozenosti vodní bilance na Zemi? Ne, možná Vás to následující odstavce tohoto odborného článku naučí.

Vazba lesa a vody
Les a voda spolu nesmírně souvisejí a vzájemně se ovlivňují a to většinou v pozitivním slova smyslu. Lze konstatovat, že bez vody by nemohly existovat lesy a i opačně, což dokáží další odstavce článku. Lesy jsou mimo jiné velmi důležité pro hydrologický režim v krajině, kdy určují rychlost oběhu vody a působí retenci vody v krajině. Též vodu transformují a to vodu srážkovou i vodu, která se nachází v zalesněné půdě. Výrazná zadržovací schopnost lesů působí pozitivně při obou hydrologických extrémech, které mohou nastat. V případě vydatných srážek nebo tání sněhu, kdy vznikají povodně, tyto rychlé odtoky lesy transformují tak, že část vody zadrží a odvádějí jí do povodí postupně = snižují rychlost odtoku z území. V suchých obdobích lesní oblasti prakticky nevysychají a to většinou platí i o vodních tocích v lesních oblastech pramenících či svým korytem převážně lesními oblasti protékajících. V obdobích sucha totiž lesy pozvolna uvolňují zadrženou vodu ze srážek a mírní tak nízké průtoky na tocích. Působí do jisté míry podobně jako nádrže, avšak jsou čistě přírodního typu, což je mnohem více ocenitelné. Lesní oblasti totiž vysychají při vysokých teplotách a intenzivním letním slunečním svitu mnohem pomaleji než otevřené oblasti bez četnější vegetace. Není proto tedy divu, že v případě intenzivního odlesňování krajiny dochází k častějšímu výskytu obou uvedených hydrologických extrémů, tedy povodní (zejména bleskových) a i ohrožení suchem a to půdním i hydrologickým.

I přesto dnes lesy ustupují zemědělským pozemkům, pozemkům pro zástavbu ať už obytných domů v podobě celých sídlišť nebo podnikovým stavbám a nebo ustupují za účelem intenzivní těžby dřeva a stávající se otevřenou, byť stále přírodní, krajinou. Odlesněná krajina působí oproti zalesněné na vodní režim negativně, avšak přeci jen se skládá z určité nízké vegetace či vegetace méně četně zastoupené na dané ploše a nepůsobí tedy takové jednak zrychlení odtoků při srážkách či tání a jednak rychlé vysychání půdy při období sucha jako oblasti zastavěné se vznikem celých sídlišť a měst s četným zastoupením betonu (silnic, chodník aj.) nebo oblasti polní téměř bez vegetace. Takové oblasti způsobují mnohonásobné zrychlení jak odtoků při srážkách a tání, tak vysychání půdy v době sucha (obecně letní období).

Zvláště na našem území, které je závislé jen na srážkách spadlých z oblaků či srážkách usazených (minimum vlhkosti) je důležité tuto vodu zachytit a zabránit tomu, aby co nejrychleji odtekla. To je v poslední době řešeno stavbou nádrží, retenčních objektů na tocích či jejich úpravou zpět na přirozený režim s meandry a zákrutami, což zpomaluje odtok a snižuje intenzitu povodní. Nicméně mnohé provedené zásahy (zejména regulace, napřimování, velkých toků a odlesněné velké části krajiny) nelze napravit a nebo tak nelze učinit ihned, tedy tak rychle jako byly negativní změny provedeny v minulosti (např. vykácení určité části zalesněného území je oproti znovu zalesnění prakticky okamžitou změnou).

Co je to transpirace, evaporace a evapotranspirace? Evaporací je označován výpar ze zemského povrchu, transpirace poté výpar z vegetace a evapotranspirace označuje souhrnné vypařování z povrchu včetně vypařování z vegetace na povrchu rostoucí.

Co je to infiltrace? Jedná se o proces vsakování vody pod zemský povrch, kdy schopnost vsakovat vodu závisí na typu povrchů a podloží. Dále zajisté závisí na intenzitě srážek a předchozím nasycení povrchu.

Co je to intercepce? Jedná se o schopnost zachycování padajících srážek (jakéhokoli druhu) na listech a kmenech vegetace a následné vypařování těchto srážek z vegetace.

Srážkovo-odtokový proces zalesněných území
V lesních oblastech dochází k určitým změnám v přísunu srážek i v odtoku vody dopadlé na zemský povrch. Koloběh vody na Zemi není všude jednoduše shodný a určuje ho řada faktorů, jedním z nich je vegetační pokryv. Srážková voda se zachycuje v korunách velkých stromů i na površích křovin a bylin a tato vlhkost se následně zpět vypaří do atmosféry, aniž by se dostala na zemský povrch a mohla se infiltrovat do půdy = proces intercepce popsaný výše. Nejvíce srážkové vody zachytí jehličnaté lesy, konkrétně smrkové lesy, kolem 500m n.m. V horských polohách s četnějším výskytem mlh a námraz jsou tyto ztráty vody pro lesní oblast tímto kompenzovány.

Faktory určující výsledný odtok a jeho chování v čase:

  • Geomorfologické faktory (členitost, sklon území atd.)
  • Stavba povodí (propustnost povrchu, výskyt zvodnělých vrstev)
  • Meteorologické podmínky (zejména délka trvání srážek, jejich intenzita a výskyt horizontálních srážek)
  • Vodní bilance vegetace (zásoby vody v půdě, intercepce, stav lesních cest)
  • Lesnatost povodí a nezalesněná krajina v povodí (stav, typ lesů atd.)

Srážková činnost (všech možných druhů srážek) co dopadne na vegetaci se vedle zpětného vypaření může ale také dostat zčásti dále a to sražením z vegetace vlivem dopadu dalších srážek či vlivu větru, voda dopadá na další listy a stonky vegetace a následně propadá skrz vegetaci až na zemský povrch a zásobuje tamní půdu vodou a proniká do spodních vod. Část vody také stéká po kmenech stromů a též se dostává do půdy a to prostřednictvím kořenů vegetace, po kterých též steče - jedná se o plošný odtok. Vodu, která se dostane pod povrch nazýváme půdní vodou. Vodu, kterou je vegetace schopná využít odčerpáním z půdy nazýváme vodou fyziologickou, resp. fyziologicky využitelnou. Významná je tedy jako takovýto zdroj vody voda kapilární, obalová, gravitační a hygroskopická. Průnik vody do půdních vrstev závisí na typu podloží. Voda se pomalu dostává podzemím do vodních toků, z lesnatého území ji pomalu vegetace dodává do vodních toků. Než se srážková voda dostane do vodního toku, uplyne většinou několik dní. V případě nepropustného podloží je voda soustřeďování do tzv. kumulovaného odtoku - různé vodní toky. Voda infiltrovaná pod vrstvu tzv. humusu vzlíná vzhůru a dotuje lesní vodní toky, plus dává možnost vegetaci, aby ji dle potřeby odebírala. V době sucha tato voda postupně přestane vzlínat nahoru a teče směrem dolů do podloží, čímž je uvolňována do vodních toků. Tato svrchní vrstva půdy v podobě humusu tvořící se z dolních starých nánosů hrabanky musí ležet na povrchu přirozeně, aby působila velice pozitivní výše popsané důsledky v odtokovém procesu. Škodí jí totiž udusávání (od chodících lidí, jezdících prostředků), které tedy škodí i následně povrchovému odtoku vody, neboť se již do přirozené fáze nikdy nevrátí.

Největší zásoby mají zalesněné půdy na jaře po roztátí sněhu, kdy ještě nejsou podmínky pro větší evapotranspiraci. Postupně během roku se zásoby vody snižují s minimem na konci léta a počátku podzimu, avšak stále jsou dostatečné oproti jiným oblastem, tedy oproti nezalesněným oblastem. Nejvíce vody obsahují lesní půdy v horských oblastech, kde během léta neztratí tolik vody jako v nížinách vlivem krátké letní sezóny, nižších teplot a vyšších srážek včetně větší četnosti výskytu srážek usazených.

Výpar z lesnatých oblastí se liší dle typu lesů, které se skládají z různých druhů vegetace:
> Bukové porosty - výpar 290-500mm/rok
> Smrkové porosty - výpar 100-520mm/rok

Nejvíce vody je spotřebováno v daném roce právě na výpar a to z půdy i vegetace - evapotranspirace. Další část se vsakuje (infiltruje) do půdy a nebo odtéká po jejím povrchu a jen zanedbatelné množství je akumulováno v půdě a ve vegetaci, což tvoří zásoby vody.

Článek popisuje vztah lesa k vodním toků a vodě obecně. Obsahuje mnoho pádných argumentů prospěšnosti lesnatosti krajiny a vykládá jak působí lesy na srážkovo-odtokový proces v krajině, přičemž objasňuje význam několika pojmů s tím hydrologickým tématem souvisejících.

Doporučená a použitá literatura: Němec, J. Kopp, J. a kol. Voda v ČR, 2006
Němec, J. Kopp, J. Vodstvo a podnebí v ČR, 2009
Němec, J. Kopp, J. Drobné vodní toky v ČR, 2014

Umělé vodní toky a lodní doprava v ČR

6. června 2018 v 6:18 | Meteoaktuality.cz |  Zajímavosti
V minulých článcích byla řeč o vodních tocích obecně a to zejména o těch vzniklých přirozeně. Nyní bude řeč o tocích vzniklých v důsledku lidské činnost v podobě úprav hydrologického režimu vodních toků. Toky či jejich části, které vznikly s přičiněním (zásahem) lidí jsou toky umělé. V dalších odstavcích bude vysvětleno podrobněji co jsou to umělé vodní toky, k čemu byly či jsou využívány, co je to napřimování a další úpravy vodních toků, co jsou to naopak revitalizace vodních toků, jak tyto změny působí na hydrologický režim toků a jejich okolí, včetně výčtu nejznámějších umělých toků na našem území, z nichž některé slouží dobře dodnes a jiné již ztratily svůj účel či alespoň primární účel, pro který byly vybudovány.

Zavlažovací kanály, dopravní kanály, akvadukty, přivaděče a další umělá koryta
již v dávné historii lidé stavěli umělá koryta, aby přivedli vodu tam, kam přirozeně netekla a to z různých důvodů spočívajících v podmínkách daných toků. Docházelo tedy ke stavbám přivaděčů, plavebních a zavlažovacích kanálů a jiných umělých koryt, která měla změnit tyto podmínky a přivést vodu do potřebných míst či zajištění dopravních cest mezi určitými místy, aneb dopomoci přírodou vytvořeným korytům sloužit plně pro lidské potřeby. Zavlažovací kanály byly budovány v místech, kde bylo potřeba odběru vody pro zemědělství, ale žádný vodní tok jako zdroj vody se v blízkosti nenacházel. Proto byly budovány odbočky ze vzdálených toků, které zaúsťovaly dále po toku zpět do koryt těchto toků. Velmi podobně slouží plavební kanály, kde není účelem dopravení vody do míst, kde se nenachází, ale spojení míst splavným tokem sloužícím pro lodní dopravu mezi určitými místy. Pokud by například nebylo možné provozovat lodní dopravu mezi Labem a Vltavou, tzn. z určitého důvodu by nebylo Labe splavné a nebylo by možno například realizovat přepravní relaci z Kolína do Prahy, mohl by být vybudován plavební kanál Kolín - Praha (vyústění a zaústění včetně trasy kanálu by bylo zajisté závislé na podmínkách konkrétního případu dle potřeb lodní dopravy a možností stavby). Přivaděče slouží k posílení napájení určité vodní nádrže, jako jsou přehrady či rybníky. Z našeho území můžeme jmenovat Úpský přivaděč, který pomáhá zásobovat vodní dílo Rozkoš, nacházející se na drobném toku v podobě Rozkošského potoka, vodou. Převody vody byly realizovány za účelem odlehčení odvody danému dílčímu povodí či rybníku jako je to například v případě jihočeského Rožmberka a odlehčení v podobě převodu vody z Lužnice do Nežárky pomocí známé Nové řeky jako umělého vodního toku. Akvadukty se používají v případě potřeby křížení dvou koryt bez potřeby jejich soutoku.

Nejvýznamnější české umělé vodní toky
V ČR najdeme řadu umělých vodních toků, které sloužily či dodnes slouží různým účelům. Některé z nich jsou velice známé, o jiných se tolik neví. Určitě znáte, alespoň podle názvu, Zlatou stoku, Baťův kanál, Sánský kanál, Opatovický kanál, Novou řeku, Vchýnicko-Tetovský kanál, kanál Albu a případné další. Stručný popis s umístěním a účelu některých nejvýznamnějších umělých toků v ČR nabízíme v další části článku.

Nová řeka - velice známý jihočeský umělý vodní tok, který spojuje Lužnici s Nežárkou, nacházející se jihozápadně od Jindřichova Hradce mezi Třeboní a Stráží nad Nežárkou slouží jako odlehčení rybníka Rožmberk od velkých vod a jedná se tedy o převod části vod do řeky Nežárky.

Zlatá stoka - je páteří třeboňské soustavy rybníků, která se nachází v prostoru mezi Třeboní a Veselím nad Lužnicí. Jedná se o přivaděč, který slouží již od roku 1520 doposud k napájení 57 rybníků této soustavy.

Sánský kanál - je nejstarším umělým tokem na našem území, sloužil původně rozsáhlému rybníku Blato u Poděbrad. V polovině 15. století byl vybudován přivaděč z řeky Cidliny, který sloužil k napájení tohoto rybníka. Přivaděč vedle zásadního rybníku Blato napájen i ostatní menší rybníky v této oblasti, které byly součástí této rybniční soustavy. Dříve nesl název Lánská strouha, dnes se mu vedle uvedeného názvu říká také Sánská strouha. Z kanálu vedou i další odbočky, které měly podobné účely, napájely dříve existující rybníky v okolí.

Opatovický kanál - stejný účel jako předchozí má dodnes Opatovický kanál, který napájí pardubickou rybniční soustavu. Nejprve byl kanál ukončen vlivem majetkových sporů a od Bohdanče se vracel zpět do Labe. Dnešní podobu nabral v roce 1513. Původně byl nazýván Velká strúha a zásoboval 2/3 rybníků na daném území velkého panství. Regulaci průtoku v kanálu plnilo stavidlo na jeho počátku u Opatovic nad Labem, kde byl vybudován současně též jez. Další stavidlo bylo zřízeno v Bohdanči s možností uzavřít druhou část kanálu, která byla vybudována později po vyřešení výše uvedených sporů.

Oderská strouha - nazývána je též Mlýnka. Zmínky o ní jsou ze druhé poloviny 15. století. Měří přes 23km. Škody na ní napáchala povodeň roku 1555, po níž musel být kanál obnoven. Účelem byl pohon kol mlýnů, postupně po vybudování rybniční soustavy na Odersku napájel tyto rybníky, ale také poháněl mimo jiné valchu či pilu.

Blatenský příkop - je dílem z let 1540-1544 sloužící jako přívod vody z říčky Černé do rýžovišť cínu v Horní Blatné s délkou 12km. Vedle činnosti přivaděče a pohonu sloužil náhon pro zavlažování okolních polí. V nedávné době prošel rekonstrukcí, která byla dokončena roku 2001.

Kanál Alba - nebo-li Třebechovický náhon, který byl vytvořen pro napájení místních rybníků, mlýnů a pil. Vybudován byl cca ve 14. století, patrně i dříve. Délka kanálu je 17.5km, vyúsťuje z Bělé v Častolovicích a zaúsťoval do Dědiny v Třebechovicích pod Orebem. Koryto je posilováno vtoky z pravého břehu a také oslabováno výtoky z břehu opačného. Zvláštností jsou meandry tohoto kanálu, což není u umělého koryta vůbec obvyklé. Nicméně některé meandry byly částečně dotvořeny umělými zásahy.

Počapelský kanál - nebo-li kanál Halda či Sezemská strouha, který byl vybudován roku 1496 a nachází se na Pardubicku. Vyúsťuje z Loučné před soutokem s Labem poblíž Sezemic, zaúsťuje do Chrudimky ve městě Pardubice. Odtud byla voda vedena Městskou strouhou do města s využitím k pohonu mlýnů a dalších zařízení či k odvodu odpadních vod. Zvláštností je, že se kanál přibližuje korytu řeky Labe a to přechodně na vzdálenost cca 4m s rozdílem hladin asi 8m.

Dvakačovický kanál - nazýván též jako Zmínka, která je přeponou mezi Chrudimkou a Labem. Stavba proběhla do konce 15. století, je dlouhá cca 12km a má menší kapacitu než ostatní umělá koryta v okolí. Jeho účelem bylo napájení místních rybníků, nachází se v jeho oblasti i několik akvaduktů.

Flájský kanál - vznikl kolem roku 1625 a využíval vodu z Flájském potoka a vedl na území Německa se zaústěním do Freibergské Muldy, česky Moldavy. Sloužil zejména pro plavení dřeva, které se v místě určení spalovalo. K regulaci průtoku vody v kanálu sloužilo několik výpustí. Voda většinou během roku kanálem neprotékala, plavit dřevo se tedy mohlo jen výjimečně za dostatečných průtoků. Pro posílení průtoku byla použita voda z Velkého radního rybníka, přítokem je Radní potok. Poslední plavení dřeva bylo provedeno roku 1872, nyní probíhá úprava kanálu a obnovení pro turistické účely.

Schwarzenberské kanály - účelem bylo opět plavení dřeva. Nachází se na Šumavě a je ojedinělým umělým tokem, který propojuje místní drobné vodní toky. Je zásobován vodou z pomocných nádrží a z Plešného jezera. Vybudován byl ve dvou etapách. Pro jarní plavby se využívala voda z tajícího sněhu. Ke konci 19. století byly některé části kanálu opravovány pro účely plavení delších polen. Naposledy se celým kanálem plavilo dříví v roce 1916 a od roku 1963 je kanál vede v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu. Na Šumavě se též nachází Vchynicko-Tetovský kanál. Pro nemožnost plavby po místních vodních tocích z důvodu nízkého stavu vody s kamenitými dny byl vybudován další kanál a to kolem roku 1800, který měří 14.4km. Začíná na Vydře pod osadou Vchynice-Tetov a končí u Čeňkovy Pily.

Baťův kanál - známý kanál je historickou vodní cestou dlouhou 52km, která vznikla v letech 1935-1938 a nazývá se též Průplav Otrokovice-Rohatec. Částečně je vedena po řece Moravě, jinak uměle vybudovanými koryty. Na nich se nachází několik pohyblivých jezů, plavebních komor a jiných podobných staveb. Také vede přes koryto několik mostů, které jsou opatřeny podchody. Hlavně byl po vodě přepravován lignit z dolů ve vlastnictví firmy Baťa. Lignit se přepravoval do Otrokovic. Dnes je téměř celý kanál opraven a využíván k pravidelné i příležitostné lodní dopravě. Kanál je mezinárodní vodní cestou.

Dyjsko-mlýnský náhon - nazýván též Krhovicko-jaroslavický náhon či Mlýnská strouha. Jedná se o jeden z nejstarších dochovaných mlýnských náhonů v ČR. Písemné zmínky jsou o něm již od roku 1302. Současnou podobu má náhon od 30. let 19. století.

Co je to akvadukt? Jedná se o hydrologickou stavbu (vodní dílo) sloužící ke křížení dvou vodních toků bez jejich soutoku jako při běžném přírodním spojení dvou toků, podobně jako
mimoúrovňové křížení dvou komunikací nebo komunikace a železnice. Jeden vodní tok v tomto případě teče po mostku a druhý tento mostek podtéká.

Co je to náhon? Jedná se o zařízení, které přivádí vodu do umělého koryta. Spočívat může v jezu, stavidle nebo stupni sloužících ke zvýšení hladiny vody a přirozenému vtoku vody do umělého koryta a nebo v mechanické vhánění vody do takového koryta, např. pomocí turbín elektrárny.

Lodní doprava a evropské vodní cesty
Lodní doprava, nazývaná též vodní dopravou, je jedním z druhem dopravy. Při tomto druhu dopravy využíváme vodních toků jako plavebních cest spojujících jednotlivá města a jiná důležitá místa v rámci jednoho státu a nebo důležitá místa v rámci Evropy (evropské vodní cesty). Evropsky významné lokality pro dopravu spojují největší vodní toky - veletoky. Ne každý vodní tok je vhodný pro lodní dopravu či ne pro veškerou lodní dopravu - splavnost vodního toku. Lodní doprava se též rozděluje na osobní a nákladní. Osobní je rozdělena na pravidelnou a příležitostnou v podobě sezónní či turistické, nebo rekreační a sportovní. Vodní doprava je levná, ale má své negativní aspekty a to ne příliš velkou ekologičnost a zejména velmi malou rychlost a omezenou síť, vodní toky přeci jen nevedou do každého důležitého místa, byť přes velká města většinou významné vodní toky protékají. Na rozdíl od železniční a zejména silniční dopravy je její síť ale dosti chudá. Na našem území byla lodní doprava hodně rozšířená ve 20. století, v současnosti významně zejména nákladní přeprava po vodě upadá, neboť se veškeré náklady přesouvají k přepravě po silnici a zejména železnici jako ekologičtější a hlavně rychlejší přepravu. Vozový park lodní dopravy tak není obnovován, stárne a mnoho lodí je dnes již nepojízdných a brázdí pouze přístavy či případně muzea. Relativně rozšířená je ale příležitostná osobní doprava turistická nebo-li rekreační a sportovní. Nejvíce lodí osobní dopravy můžeme potkat na středním a dolním Labi, na Vltavy kolem Prahy a v povodí Moravy, zejména na umělých kanálech. V posledních letech se obnovuje činnost přívozů, které poskytují spojení oblastí dvou břehů toku a plují tedy po šířce toku mezi jednotlivými břehy. Hodně přívozů bylo v posledních letech obnoveno například kolem Prahy, kde byly zařazeny i do systému integrované dopravy a slouží tak k pravidelné přepravě.

Splavnost vodního toku
Zda je pro konkrétní dopravu daný vodní tok splavný zjišťujeme zejména podle rozměrů toku, hloubky a vybavení. Jedná se tedy o šířku koryta, hloubku a výšku vodního sloupce, rychlost cirkulace vody v toku, odolnost vůči vzniku ledových jevů, působení větru atd. Následně je nutno brát v úvahu parametry plavidla jako je druh, tonáž, velikost a váha nákladu či počet osob. Vodní cesty se na základě těchto podmínek dělí do sedmi kategorií, jedná se o mezinárodní třídění splavnosti toků. Nejideálnější jsou přirozeně splavné vodní toky, nicméně takovým podmínkám naše toky většinou nevyhovují a proto docházelo s rozšířením lodní dopravy k jejich umělým splavňováním s dosažením dostatečných parametrů pro konkrétní druhy doprav s přepravou konkrétních věcí. Hojně tedy byly stavěny zdymadla, stupně, vodní nádrže či jiné regulační úpravy vedoucí ke splavnění toků.

Historie vodní dopravy v ČR v kostce
Plavba byla vždy velmi významnou pro přesun z místa na místo a to nejen pro přepravu osob, nákladů na vorech či lodích, ale i přesun dřeva přímo vodním tokem - plavení dřeva, viz informace u účelů umělých kanálů, o nichž je zmínka výše. Plavení dřeva tokem nebo nákladů po vorech bylo možné jen po směru toku, neexistoval tedy žádný pohon pro překonání síly toku. Tato síla toku byla tedy využívána a to lze zajisté jen jedním směrem. Postupně se začala po vodě přepravovat i sůl. Využíváno bylo toků k plavbě již v 6. století.

Kolem roku 1000 - císař Ota I dal stavět pro dopravu soli pevné lodě. Též se uskutečnila první plavba z Čech po vystavení třech jezů na Vltavě v Praze. Dále byly vydány první plavební předpisy a oficiálně tak vznikla lodní či vodní doprava.
Kolem roku 1300 - z Čech se po vodě vyváželo víno, obilí a dřevo a naopak dovážely se mořské ryby, med, sůl a další.
Kolem roku 1600 - první mezinárodní spolupráce v oblasti plavby, vodní toky se využívaly i pro jiné účely s nimiž doprava materiálů souvisela (např. doprava namleté mouky na mlýnech s využitím vodní síly). Následně přibývalo předpisů regulujících vodní dopravu a správu staveb na vodních tocích jako jsou jezy či splavy.
Kolem roku 1800 - určení toků s mezinárodním statutem. Prvním takovým tokem bylo Labe roku 1821, kde byly přijaty zásady řeky mezinárodního statutu. Přelom v lodní dopravě se uskutečnil s vývoje parního stroje, kdy byl v Německu na vodu spuštěn první parník a to v roce 1818, první český parník byl spušten na Vltavu v Praze roku 1841.
Kolem roku 1900 - spuštění projektu na kanalizování Labe a Vltavy a bylo rozhodnuto o dalších regulacích vodních toků
Mezi využívané vodní cesty v ČR paří určité úseky řek Labe, Vltavy a Moravy, které jsou řazeny do tříd 0, I, IV a Va. Dále lze využít jako vodní cestu úseky Bečvy, Odry, Ostravice, Berounky a Ohře. Účelovými cestami jsou úseky Labe, Vltavy, Malše, Otavy, Sázavy a Lužnice plus cca 30 jezer, což stanovuje přímo speciální vyhláška.

Mlynářství v ČR a využití síly vody
V ČR se od dávné historie mlelo obilí na vodních mlýnech, které byly provozovány mlynáři. To byla vážená profese na které se podílely celé rodiny a vlastnictví mlýnů se dědilo z generace na generaci. Existují doklady, že k mletí zrna používal člověk zařízení již v neolitu. Kolem 2. století před naším letopočtem již existoval vynález vodního mlýna, tedy klasického kola otáčejícího se vlivem proudění vody. V dřívější době se nacházely mlýny na každém vodním toku, dnes můžeme mnoho z nich obdivovat jako památky či území, kde se mlýn dříve vyskytoval. Pokud byla potřeba zřídit vodní mlýn a vodní tok netekl v blízkosti dané oblasti, budovaly se umělá koryta v podobě náhonů s přívodem vody, která mlýn poháněla. Mlynářství má dalekosáhlou a bohatou historii. to, že nebylo mlynářství bráno na lehkou váhu a že si každý svého mlýnu vážil prokazuje existence tzv. mlynářského desatera. Mezi poučkami se objevovalo například "nevezmeš melivo, dokud nezaplatíš", "nepokradeš, jen co tvého jest, vezmeš" nebo "zachováš ve mlýně ve všem a všude čistotu". Čistota byla v mlýnech totiž důležitá, prach z namleté mouky by se totiž snadno vznítil a takový požár by mlýn v krátkém čase zcela zničil. Také mlynářství se dočkalo svého úpadku s rozvojem technologií a to po roce 1950. Dnes si asi málokdo dokáže představit, že by se obilí pro výrobu mouky mlelo právě na vodním mlýnu. V roce 1925 existovalo ještě asi 11 600 mlýnů, v roce 1955 to bylo už jen 1 099 a roce 1989 jen 44, poté počet mlýnů mírně vzrostl.Mezi roky 1935-1989 byl definitivně ukončen provoz 6 198 mlýnů. Některé mlýny byly změněny na jiná zařízení, jako například na brusírny skla či prádelny.

Tento článek detailně popisuje podstatu výstavby umělých vodních toků a jejich odlišnosti od přirozených koryt toků. Přináší také výčet nejzásadnějších a nejznámějších umělých koryt v ČR, jejich dřívější účel, popis k čemu slouží v současné době a zda mají vůbec v dnešní době ještě své využití. Dále článek pojednává stručně o lodní dopravě jako dalším využití vodních toků dle speciálních podmínek. Vykládá různé pojmy s tématem související a to co například co je to splavnost toku, vodní cesta nebo akvadukt. V závěru se velice stručně zmiňuje o mlynářství, jako součásti využití síly vody ve vodních tocích.

Doporučená a použitá literatura: Němec, J. Kopp, J. a kol. Voda v ČR, 2006
Němec, J. Kopp, J. Vodstvo a podnebí v ČR, 2009
Němec, J. Kopp, J. Drobné vodní toky v ČR, 2014

Další články


Kam dál

Reklama

Meteo Aktuality - aneb vše o počasí

> Webová stránka MA (články, aktuality, další aplikace jako například radar, detekce blesků ČHMÚ, diskuzní fórum a další)

http://meteoaktuality.cz


> FCB stránka MA (aktuality z dění v počasí a všeobecně)

http://facebook.com/pocasi.aktuality

> Twitter profil (propojen s Facebookem)

https://twitter.com/meteoaktuality

> Google+ stránka (nejdůležitější aktuality a zajíamvosti)

Google+ MA

> Blog MA (nově založený pro psaní zajímavostí z meteopraxe i teorie, pro informace zde na Blog.cz, jste právě zde!)

> TV video kanál MA (videa o počasí, vše zajímavé i důležité v jeho dění)

http://www.youtube.com/user/MeteoaktualityTV?feature=mhee