Počasí nás ovlivňuje den co den, 365dní v roce, a můžeme ho jen do jisté míry odhadnout nebo předpovědět.

Turbulentní proudění

28. ledna 2016 v 15:44 | Meteoaktuality.cz |  Zajímavosti
Dalším tématem pro podrobnější výklad bude turbulence a tento pojem by měl objasnit právě tento článek. Mnoho z Vás pojem už slyšelo či četlo, neboť se objevuje v televizních relacích o počasí, v literatuře a zejména pak v letectví a určitě máte pojem spojen spíše s negativní stránkou věci a to zejména tedy v letectví. Mimochodem se také takto jmenoval naučný pořad ČT o počasí, který byl odborně připravován a moderován meteorology ČT, které znáte z tamních relací o počasí. K vidění je na internetu v archivu vysílání ČT.

Zpět ale přímo k pojmu turbulence, tedy k tomu s malým počátečním písmenem. V dalších odstavcích bude vysvětleno, co to vlastně turbulence je, jak vzniká a co je jejím důsledkem. Také bude klasifikována, neboť se dělí na dva základní druhy a to na dynamickou a mechanickou turbulenci. Začněme ale od výkladu pojmu samotného.

Co je to turbulence? Jedná se o druh proudění, jako je například proudění vlnové či laminární, které vznikne na základě nerovnoměrnosti proudění či proudění v blízkosti překážek.

Turbulence dynamická
Jedná se o důsledek pohybu dvou vedle nebo nad sebou se vyskytujících vrstev vzduchu, které se mohou pohybovat různými směry a rychlostmi. Roli zde hraje tření mezi nimi, které způsobí zakřivení proudění a vzniku víru. V atmosféře se často směr či rychlost větru s výškou mění = hovoříme o střihu větru, čím větší jsou rozdíly, tím je střih větru výraznější a podporuje například intenzitu bouřkové a srážkové činnosti. (viz patřičné články, např. Co jsou to střihové srážky?)

Turbulence mechanická
Vzniká při proudění v blízkosti překážek. Vzniká za horskými překážkami, v tzv. závětrném prostoru. (Více informací o problematice v článku Co je to srážkový stín a návětří?) Při konvekci se jedná též o turbulenci termickou.

Dále také rozeznáváme turbulence v bezoblačném prostoru a ta vzniká za situace, kdy vzduch obsahuje málo vlhkosti a nedochází ke kondenzaci této páry, turbulence pak není provázena oblaky. S tímto typem turbulence se setkávají dopravní letadla a nazývá se Clear Air Turbulence.

Turbulentní proudění - jeho převážná část je způsobena zemským povrchem. Jedná se o veškeré překážky, které cirkulaci vzduchu v jeho cestě stojí. Vlivem tření vzduchu o povrch dochází ke střihu větru a ty jsou často turbulentní. Dále způsobují turbulenci ostatní zmíněné překážky, pod kterýmisi můžeme představit veškeré stromy či budovy, které cirkulaci zakřivují a v jejich závětří dochází k turbulenci, velmi podobně jako v případě překážky ve vodním toku, která se nachází pod vodní hladinou proudící vody v tomto toku. Největší víry mají průměr až 3 000m a jejich důsledkem je vrásnění vodní hladiny na jezerech či na oblaků kouře. Menší víry je možné poznat podle třepání listí či vlnění trávy, ještě menší víry jsou velmi slabé, mají průměr jen několik milimetrů. Turbulence je velmi dobrá pro přenos veličin a umožňuje, aby mezní vrstva (viz článek Atmosférické vrstvy a počasí) reagovala na změny způsobené působením povrchu, aneb dochází zde k silné interakci atmosféry a zemského povrchu.

Doporučená a použitá literatura: Dvořák, P. Atlas oblaků, 2012
 

Vznik vlnových oblaků

27. ledna 2016 v 14:47 | Meteoaktuality.cz |  Teorie
Tak jako konvekční oblaky mají svůj způsob vzniku (viz patřičný článek Kondenzace, konvekce a termika) i vlnové oblaky nějak vznikají a způsoby vzniku těchto oblačných druhů se zásadně liší. Zatímco konvekční oblaky vznikají vertikálními pohyby vzduchu, tak vlnové oblaky horizontálním pohybem vzduchu ovšem též za určitých okolností, musí zde být splněno několik podmínek podobně jako v případě konvekční oblačnosti.

Vlnové oblaky jsou odborně nazývány latinským názvem lenticularis a tohoto tvaru nabývají dva druhy oblaků z deseti oblačných druhů a to oblak Altocumulus a Stratocumulus. Lidově a zjednodušeně se jím říká čočkovité či také počeštěně a slangově (zajisté neodborně) "lentilky", neboť se čočkám i lentilkám tvarem velmi podobají. Takové oblaky mají specifický způsob vzniku, nevzniknou jinak. K jejich vzniku je zapotřebí určitého terénu, určitého proudění o určité síle a směru a další podmínky, které si v dalších odstavcích podrobněji rozebereme.

Co je příčinou tvorby vlnových či jinými slovy čočkovitých oblaků? Jedná se o výskyt proudění přes horské překážky. Připomeneme, že oblaky vznikají na základě výstupu vzduchu při splnění dalších podmínek. Vedle výstupu vzduchu na základě konvekce (připomeneme, že se jedná o termickou konvekci jako důsledek nerovnoměrného ohřívání zemského povrchu - viz odkážeme na článek Kondenzace, konvekce a termika) či vyklouzávání vzduchu po frontální ploše je možný tzv. nucený výstup vzduchu přes nějakou terénní nerovnost, tedy překážku, kterou musí vzduch překonat. Právě tímto způsobem vznikají čočkovité či chcete-li vlnové oblaky, jak k tomu dochází na to odpoví následující odstavce.

Výstup vzduchu přes horskou překážku
Vane-li vítr a narazí na nějakou překážku, tak je jaksi "obteče", úplně stejně jako je tomu v korytě nějakého vodního toku. Pokud do potoka položíte velký kámen, který bude tvořit určitou hráz, tj. bude dostatečně vysoký aby přes něho nemohla voda přepadávat, tak ho bude obtékat. Pokud položíte do koryta buďto více kamenů a ty nějakým způsobem utěsníte a nebo do koryta dáte jinou celistvou překážku, která bude dosahovat od břehu ke druhému břehu a způsobí kompletní hráz, tak voda nastanou až k hornímu okraji za předpokladu, že nebude moci dostatečně odtékat jinudy a začne přes překážku přepadávat. Ne shodné, ale velice obdobé je to u proudění větru. Pokud nemůže vzduch horskou překážku obtékat, tak ji překoná a přeteče ji podobně jako voda, jen se zajisté jedná o neviditelný vzduch, abstraktní hmotu. Vlivem tohoto překonávání horské překážky musí vzduch vykonat větší sílu než kdyby vanul rovně bez překážek a dojde k dvěma procesům v atmosféře a to k výstupnému pohybu vzduchu když bude stoupat před danou překážkou, za ní musí naopak ale opět klesnout. Straně překážky, kde vzduch stoupá říkáme návětrná strana (viz též článek Co je to srážkový stín a návětří?) a straně kde klesá naopak závětrná. Na závětrné straně se situace trochu komplikuje a na základě toho se utváří právě zmíněné oblaky, jejich vznik v tomto článku popisujeme. Za překážkou dochází k turbulentnímu proudění, kde v některých částech vzduch klesá, ale v jiných opět stoupá - zde se nacházejí tzv. závětrné rotory, v nichž vzniká tato speciální oblačnost. Takovou turbulenci za horskou překážkou si představme velmi jednoduše. Opět se vraťme k naší překážce v potoce v podobě kamene, který voda přetéká. Za takové situace bude proud vody za překážkou působit různé vlnění vody, tak také poznáme v kalné vodě, že se pod hladinou něco nachází. Podobně vzniká turbulence za překážkami při proudění v atmosféře, za nimi nazýváme takovou cirkulaci jako rotorové proudění.

Vlny mají tedy dvě části, výstupnou a sestupnou. Takto se stále proudění za této situace střídá a v částech výstupných dochází ke tvorbě zmíněných vlnových oblaků. Jedná se o oblaky lenticularis, která nelze na obloze přehlédnout. Jsou totiž značně nápadné a působí hezky, nevyskytují se totiž také často. Každopádně na horách je spatříme docela četně, v rovinných oblastech naopak jen ojediněle a nebudou v případě jejich výskytu nijak moc vyvinuty.

Jaké jsou podmínky tvorby těchto závětrných vln?


  • Od zemského povrchu až k hranici troposféry musí mít proudění rostoucí trend


  • Směr větru by měl být kolný na daný hřeben (odchylka cca 30°C maximálně)


  • Změna směru větru (střih) vertikálně max. o 30°


  • Rychlost větru na hřebeni minimálně 10m/s


  • Stabilní zvrstvení atmosféry


  • S absencí teplotní inverze nebo maximálně se slabou výškovou inverzí teploty


  • Dostatečně dlouhý hřeben s dostatečně strmou závětrnou stranou (ne tvar kužele)



Výše byly uvedeny podmínky pro vznik stojatých závětrných vln, jejichž princip vzniku je popsán výše. Vlnovému proudění říkáme v odbornějších výrazech laminární proudění. Nyní podrobněji k výše uvedeným podmínkám vzniku vln.

Co je to stabilní zvrstvení nebo-li stratifikace atmosféry? Zatímco pro vznik konvekce je potřebné instabilní nebo-li nestabilní zvrstvení. To je charakterizována výraznými teplotními gradienty s výškou, současně je známo, že s výškou za takové situace vzrůstá i hustota vzduchu a toto instabilní zvrstvení "odbourává" výskyt konvekce. (viz článek Kondenzace, konvekce a sublimace) Stabilní zvrstvení znamená pak menší vertikální teplotní gradient než ten suchoadiabatický, tj. pokles teploty s výškou o méně než 1°C na 100 metrů výšky. (viz té článek Vertikální cirkulace vzduchu) A co je to suchoadiabatický gradient? Vysvětlit se nyní přímo nabízí v minulé větě použitý pojem, s čím že budeme při zjišťování stability atmosféry porovnávat vertikální teplotní gradient. Suchoadiabatický gradient je míra ochlazování vystupujícího suchého vzduchu a děje se tak adiabaticky. Při sestupu teplota stoupá a to o shodnou hodnotu. Co pak znamená adiabaticky? Dostáváme se nyní k poslednímu pojmu, který je nutné s tímto slovním spojením objasnit. Správně adiabatický dej nebo-li adiabata je přímo podle meteorologického slovníku křivka na termodynamickém diagramu vyjadřující vztah mezi proměnnými - většinou mezi teplotou a tlakem při tzv. adiabatickém ději. V suchém vzduchu se jedná o tzv. suchou adiabatu. Adiabatických dějů existuje více druhů, zde uvádíme základní vysvětlivky potřebné pro výklad tématu o vlnovém proudění. Pro pochopení adiabatických dějů je nutný hlubší výklad této problematiky. (o tom bude některý z dalších našich článků)

Čočkovitý oblak lenticularis jako důsledek vlnového proudění, může výjimečně vznikat nad oblastmi bez výraznější členitosti terénu, ale neděje se tak často. Spíše se setkáme se značnou setrvačností vlnového proudění

Vedle toho, že musí mít daná horská překážka určit tvar a musí být dostatečně vysoká je nutné pro vznik vlnového proudění, aby vanul dostatečně silný vítr a jeho intenzita se stále s výškou zvyšovala (střih větru) a to nejen k okraji dané překážky, ale i o hodně výše než jsou vrcholky této překážky. Vítr musí vanout kolmo na daný horský hřeben. Z hlediska polohy našich hor se jedná v případě Krkonoš o vítr ideálně jižní či severní, v případě Krušných hor o severozápadní nebo jihovýchodní a podobně. Vzhledem k tomu, že vítr nejen stoupá po návětří dané horské překážky či chcete-li hřebene a na jeho zadní straně opět klesá, ale tento jev neskončí po překlenutí dané překážky. Je zde jistá setrvačnost, tzn. děje se tak i za horskou překážkou, postupně tento jev slábne až relativně dosti daleko za překážkou zanikne. Vlivem tohoto opakujícího se jevu vzniká několik vln oblaků a to při fázi vzestupného pohybu vzduchu, vzniká tedy oblačnost uspořádaná do vln.

Několik dalších zajímavostí o vlnovém proudění
Délka závětrných vln činí 5 až 30km, většinou se jedná spíše o spodní hranici tohoto rozpětí možné délky vln. Pod vrcholky tchto vln se tvoří tzv. rotory se silnou turbulencí a zde se většinou tvoří typická rotorová oblačnost, (viz články o Klasifikaci oblaků - ostatní oblaky) které se neříká na darmo rotorová od slova rotovat, neboť oblačnosti se skutečně točí. Nejideálnější je pro vznik vlnové oblačnosti existenci stabilního zvrstvení přibližně v úrovni dané horské překážky. Rychlost větru se při vlnovém proudění pohybuje většinou od 7 do 15m/s a platí, o co vyšší překážka o to silnější vítr je potřebný pro vznik vln. Vlnové proudění se vyskytuje nejčastěji v noci a ráno z hlediska dne a v podzimním a zimním období z hlediska roční doby. Proč? Protože v této době většinou není termika, (viz článek Kondenzace, konvekce a termika) vyznačující se nutností naopak nestability atmosféry, což je protipól vlnového prudění. Toto proudění též může provázet silný vítr zvaný fén, (viz článek Co je to fén a fénové oblaky?) které ovšem není nutně spojen s tímto typem proudění.

Doporučená a použitá literatura: Dvořák, P. Atlas oblaků, 2012
Kopáček, J., Bednář. J. Jak vzniká počasí?, 2009
Meteorologický slovník terminologický a výkladový, korektura 2014, dostupný na http://slovnik.cmes.cz

Vznik a odtrhávání vzduchových bublin

25. ledna 2016 v 11:41 | Meteoaktuality.cz |  Zajímavosti
Co je to vzduchová bublina a jak se tvoří - rozšíření základních poznatků z článku o konvekci a kondenzaci
Jak bylo vyloženo v článku o konvekci a kondenzaci, tak vznik stoupavých proudů připisujeme nehomogennímu ohřívání zemského povrchu. Určité plochy se ohřívají rychleji, lépe, jiné zas pomaleji a tedy hůře. V důsledku toho vznikají nepoměry v teplotě zemského povrchu (viz článek Teplota povrchu, vody a půdy) Od prohřátého povrchu se ohřívá přilehlý vzduch, to bylo též v už v jiných odborných článcích řečeno. Tento vzduch se postupně od okolního jaksi přehřeje a odtrhne se, stoupá neboť je jak známe z fyziky lehčí než studený. Stoupá do určité výšky, dle poměrů v atmosféře. Nyní nastává problematika procesu odtržení dané bubliny přehřátého vzduchu od zemského povrchu a okamžik jejího zdvihání, což je dosti složitý proces a není dosud zcela probádán, existují vysvětlující teorie proč se tak děje.

Problematika odtrhávání vzduchových bublin
Otázkou je, proč nedojde ihned po zahřátí daného typu zemského povrchu který je rychle ohřívá a od něho i okolní vzduch k výstupu teplejšího vzduchu v podobě odtržení tohoto přehřátého vzduchu ve formě tzv. bubliny a tím pádem k výskytu termiky. Dle teorie fyzikálních jevů by měl zahřátý vzduch ihned stoupat, neboť se stane lehčím než vzduch okolní. Vzduch se ale ve skutečnosti zahřívá několik minut či desítek minut a poté dojde k odtržení přehřátého vzduchu od země. Existuje hypotéza, že dochází ke vzniku vzduchové bubliny na základě kondukce (vedení) tepla mezi přehřátým povrchem země a nízkou vrstvou vzduchu. Pro výpočet přenosu tepla a ohřátí vrstvy vzduchu používáme rovnici vedení tepla. Podle toho spočteme kdy bude v určité výšce jaká teplota za dosazení hodnot prvků, které známe. Jedná se o teplotu zemského povrchu a teplotu vzduchu přilehlého na zemský povrch. Použijme příklad uvedený v odborné literatuře: Teplota povrchu 50°C a teplota vzduchu 20°C. Výstupnými hodnotami bude teplota vzduchu ve 2 a 10 metrech nad zemským povrchem od počátku měření do 20. minuty. Při výše uvedených dosazených hodnotách získáme teplotu ve 2m nad zemí po 10 minutách 20.47°C a po 0 minutách 20.94°C a v 10 metrech nad zemským povrchem po 10 minutách jen 20.05°C a po 20 minutách jen 20.09°C.

Pokud se bude od rána vyskytovat oblačnost středního či vysokého patra (či se objeví během dopoledne) a bude tak způsobovat nemožnost průniku slunečních paprsků k zemskému povrchu s termikou a kupovitými oblaky Cumulus se vůbec nesetkáme, neboť sluneční paprsky nebudou prohřívat zemský povrch, od něhož se dostatečně neprohřeje okolní vzduch, který tedy nebude stoupat a tvořit stoupající bubliny, na základě nichž by v určité výšce vznikl kupovitý oblak. Pokud se tato oblačnost neodsune či nerozpadne a to alespoň po poledni, den bude bez termiky a bez Cumulů, alespoň bez těch vyvinutějších.

Přenos tepla zde probíhá na základě turbulentního promíchávání nižších vrstev. Ale velmi blízko povrchu musí vznikat tzv. mini termika, na základě níž stoupá vzduch do několika metrů, což vede k ohřevu vzduchu a vznik vzduchové bubliny. Vzduch se tedy i nadále od povrchu ohřívá a při dosažení určité teploty dojde k odtržení tohoto přehřátého vzduchu vůči okolnímu vzduchu. Do místa, kde se nacházel přehřátý vzduch se přestěhuje studenější vzduch z okolí a v daném místě dojde k výraznějšímu sestupu teploty. A opět se může při trvajících podmínkách začít nově nasunutý vzduch ohřívat a celý proces se odehrává znovu. Jak rychle se vzduch prohřívá? To záleží na okolních faktorech a to zejména na teplotě vzduchu při odtržení bubliny, kdy se na toto místo stáhne vzduch z okolí, který může mít už o něco vyšší teplotu z jiného místa, kde probíhal stejný děj jako je popsán výše, dále záleží na směru a rychlosti větru, vlhkosti vzduchu a podobně.

Termika v počáteční fázi kolem poledne. Pravé léto, obilná pole po žních a nerovnoměrně se prohřívající krajina - nad poli rychleji se prohřívající vzduch nad lesy například v pozadí pomaleji a první oblaky Cumulus, které mají už od počátku tendenci "růst" výše a nezůstane tedy jen u plochých oblaků, ale patrně se dočkáme i přeháněk či bouřek

Výrazně ohřátá vzduchová bublina se ovšem ale neodtrhne od zemského povrchu. Nestane se tak až do okamžiku, kdy dojde k nějaké síle, která přiměje vzduchovou bublinu se odpoutat od povrchu a začít stoupat. Jedná se buďto o silný aerostatický vztlak nebo mechanickou sílu v podobě, například, větru. Při nárůstu teploty vzduchu se snižuje hustota tohoto vzduchu, dochází k expanzi bubliny. Máme dvě hodnoty, teplotu bubliny a teplotu okolního vzduchu, kdy vždy bude vyšší teplota bubliny, jedná se o přehřátý vzduch vůči okolí. Opět uvedeme příklad, který prezentuje odborná literatura: Jedná se o výpočet aerostatického vztlaku při určitém tlaku vzduchu, při dané teplotě vzduchové bubliny a teplotě okolního vzduchu. Tlak vzduchu činí 970hPa (což je cca ve výšce 400m) a teplota bubliny činí 16°C, teplota okolního vzduchu 15°C = vzduch v podobě bubliny je přehřátý o 1°C. Vztlaková síla na bublinu činí 15 615 Newtonů, což je cca 1.6 tun. Tato bublina je touto silou nadnášena, při přehřátí vzduchu v bublině o 2°C se jedná o sílu 3.1 tun, při přehřátí o 3°C o 4.7 tun a při přehřátí o 5°C o sílu 7.7 tun. Celá bublina, která bude mít například rozměry 100 metrů jako průměr její základny a 50m na výšku, celá bude vážit 453 tun. Vztlaková síla vzrůstá při nižší teplotě vzduchu, takže při horkých letních dnech, kdy se teploty pohybuje například kolem 30°C bude shodná bublina o přehřátí též o 1°C oproti okolnímu vzduchu nadnášena jen silou 1.4 tun, oproti teplotě na 5°C, kdy bude nadnášena za shodných ostatních podmínek silou 1.7 tun. Proto vlivem tohoto faktu dochází k rozdílům v rychlosti odtrhávání těchto vzduchových bublin například v počátku jara a oproti tomu uprostřed léta. Existují i mechanické vlivy, pokud fouká vítr, může působit na tuto vzduchovou bublinu a způsobit její dřívější odpoutání od povrchu oproti situaci bez větru. Také působí nastupující studený vzduch od bublinou přehřátého vzduchu, který jako klín tuto bublinu vytlačí z daného místa a jaksi odřízne od zemského povrchu, vzduch začne následně stoupat. Bublinu může od země odpoutat i umělý zásah bez atmosférických jevů, které byly zmíněny v předchozích větách. Takovým umělým spouštěčem vzestupu bubliny je například průjezd automobilu. Ten při průjezdu způsobí turbulentní promíchávání vzduchu a do míst s přehřátým vzduchem se dostává chladný vzduch z okolí snáze, neboť předpokládáme nyní bezvětří a tak vítr nemůže být tím elementem, který odpoutá bublinu od povrchu. Vše zajisté závisí na míře přehřátí bubliny, pokud nemá dostatečnou teplotu, tak tento element nezpůsobí ještě její odpoutání, ale například průjezd jiného automobilu za určitý čas. Nemusí to být zajisté jen automobil, ale každé pohybující se těleso, jako je vlak nebo letadlo. A co když panuje bezvětří a v daném místě se nenachází žádná trať, dráha či komunikace a ani letiště, jednoduše tam žádné dopraví prostředky nejezdí či nelétají? Bublina začne v takovém případě stoupat při dostatečném přehřátí vzduchu jí tvořícího, tj. síla bude taková že ji sama odtrhne od povrchu a nebo, jak je popsáno výše, na tuto bublinu jaksi zatlačí studený vzduch tlačící se zespodu na místo přehřátého vzduchu. V takových situacích pak hraje velkou roli terén či denní doba.

Co je to termický cyklus?
Jedná se o denní průběh termické konvekce, popsané v odstavcích výše. Je známo, že později večer a v noci se s termikou rozhodně nesetkáme (viz též článek Kondenzace, konvekce a termika) a naopak v poledních a brzkých odpoledních hodinách či v létě i pozdějších odpoledních hodinách dosahuje tento proces vrcholné fáze. Podobně se s termikou většinou nesetkáme v zimním období, obecně v chladné části roku s tím, že při vhodných podmínkách se mírná termická konvekce v okrajových částech chladné části roku již objevuje. Termickým cyklem rozumějme denní chod termické konvekce, podobně jako denní chod teploty či vlhkosti vzduchu. Jinak lze tento jev nazvat také letním denním chodem oblačnosti, kde máme na mysli právě kupovitou konvekční oblačnost typu Cumulus.

Letní slabá termika v nížinné oblasti nad slunečnicovým polem a okolím, ploché oblaky Cu humilis napovídají, že v atmosféře není dostatek energie a příliš vlhkosti k tomu, aby oblaky "rostly" do větších výšek a produkovaly srážky

Termika existuje od východu až po západ Slunce za vhodných podmínek v teplé části roku a tomu se říká termický cyklus. Podmínkou je, jak je uvedeno výše či v článku o kondenzaci, konvekci a termice, zejména dostatečně intenzivní sluneční záření, které bude ohřívat zemský povrch, který se ohřívá vždy nerovnoměrně. Takového dostatečného ohřátí povrchu a od něho okolního vzduchu nemůže být dosaženo v chladné části roku, od listopadu do března se s termikou setkáme výjimečně, naopak od května do srpna téměř každý den. Podmínkou je absence ostatní oblačnosti, vrstevnaté oblačnosti bránící slunečním paprskům dosahovat na zemský povrch a ohřívat ho, to k termice buď nedojde a pokud už trvá a přibude oblaků například středního patra, tak termika zanikne, kupovité oblaky již utvořené se rozpadnou a další se netvoří. Za předpokladu dalších podmínek, jejichž výčet najdete v patřičném článku, dochází k termickému cyklu, který probíhá nějak následovně:

Výše je popsán princip zformování a odtržení vzduchové bubliny, resp. bubliny přehřátého vzduchu vůči okolí na základě nehomogenního ohřívání povrchu Země a vzduchu v okolí. Nejprve tato vrstva přehřátého vzduchu mohutní, po určitém impulsu (popsáno výše) se odtrhne tento teplý vzduch od povrchu a stoupá. Při výstupu vzduchu se uspořádávají menší částice vzduchu a tvoří postupně větší celky, termika je uspořádána do sloupců. Na stoupavé proudy poté působí mnoho faktorů, mezi stěžejní patří vítr ve výšce cca 300-500m nad povrchem, dále výraznost instability v přízemní vrstvě a nehomogenita teploty. Platí, že čím více nestabilní a mohutná je přízemní vrstva a čím více je teplota u zemského povrchu rozmanitější, tak tím turbulentnější je vrstva neuspořádané terminy a také budou o to rychlejší stoupavé proudy. Výše zmíněné sloupce teplého vzduchu se ve výšce rozdělují a opět spojují a nabývají také různých rychlostí podle daných podmínek v určité výškové hladině. Jak je známo, vystupující vzduch se postupně ochlazuje a má-li dostatečnou vlhkosti, dosáhne v určité výšce stavu nasycení a na základě toho vzniká kupovitý oblak. Při tomto procesu, kondenzace, se uvolňuje latentní teplo (tzv. skupenské) a vystupující vzduch tak mění teplotní poměry nad kondenzační hladinou. Stoupavý proud musí též udržet ve vzduchu větší tělesa kapiček v gravitačním poli a je spotřebovávána energie tohoto proudu. U povrchu se vyčerpá přehřátý vzduch a dojde k přerušení spojení proudu s povrchem. Tento proud vystoupí tak vysoko, jak mu energie dovolí. Celý cyklus se poté opakuje tak, že na místo ohřátého vzduchu se nasune vzduch chladnější z okolí a při pokračujících vhodných podmínkách se začíná opět ohřívat. Uprostřed léta probíhá dlouhá řada několito se děje v podvečer, kdy se kupovité oblaky při nezměněné synoptické situaci rozpadají či kupovité oblaky Cka takovýchto cyklů za sebou do doby, než začne sluneční svit slábnout a nedodá povrchu dostatečnou energii, umulus se přetvářejí v táhlé Stratocumuly a nebo se zvyšují a tvoří se z nich poté Altocumuly, často se během večera ale zcela vyjasní.

Zde je pohled na zformovanou bouřku, kdy oblak Cumulus přeroste v Cumulonimbus a má možnost růst až do doby než narazí na spodní vrstvě stratosféry, což se v tomto případě ještě nestalo, poté co na tuto vrstvu narazí, začne se rozrůstat do šířky - vzniká jistě známá kovadlina a jedná se o vrcholnou fázi vývoje bouřkového oblaku

Závěrem lze konstatovat, že termika je společně s fyzikou vzniku oblaků a jejich srážkové činnosti velice složitým jevem. Pro případné zájemce vydáme další články, rozšiřující tématiku a prohlubující znalosti z oblasti kondenzace, konvekce a následného vzniku oblaků, neboť oblaky nevznikají jen na základě výstupu vzduchových částic. Vedle toho, že se jedná o složitý jev, je tento projev také zajímavý a vyplatí se v takový vhodný "termický den" pozorovat důkladněji oblohu a také sbírat praktické poznatky například i pro možnost v budoucnu počasí dobře odhadnout. Během léta je takových dnů mnoho a můžeme si jen vybírat.


Doporučená a použitá literatura: Dvořák, P. Atlas oblaků, 2012

Další články


Kam dál

Reklama

Meteo Aktuality - aneb vše o počasí

> Webová stránka MA (články, aktuality, další aplikace jako například radar, detekce blesků ČHMÚ, diskuzní fórum a další)

http://meteoaktuality.cz


> FCB stránka MA (aktuality z dění v počasí a všeobecně)

http://facebook.com/pocasi.aktuality

> Twitter profil (propojen s Facebookem)

https://twitter.com/meteoaktuality

> Google+ stránka (nejdůležitější aktuality a zajíamvosti)

Google+ MA

> Blog MA (nově založený pro psaní zajímavostí z meteopraxe i teorie, pro informace zde na Blog.cz, jste právě zde!)

> TV video kanál MA (videa o počasí, vše zajímavé i důležité v jeho dění)

http://www.youtube.com/user/MeteoaktualityTV?feature=mhee